Tak a je to tady, už patřím do skupiny žen, jejichž partner občas věnuje své myšlenky a přání úplně jiné ženě. Virtuálně. Šokovalo mě to. Já jsem jinak dost tolerantní. Pokud na ni nesáhl, má mě rád, bere mě takovou, jaká jsem, tak nechápu, proč bych měla nějak zasahovat do jeho soukromí a tropit žárlivé scény.

Situace je jiná, když vedle Vás klidně pochrupává někdo, s kým jste si poprvé řekla, že možná ta trapná bílá barva, spousta kytek, důchodcovský proslov oddávajícího a studené ruce porodníka by se daly přežít. Když v tu chvíli... SMS. Přišla mu SMSka. O půl jedné ráno. Kdo mu asi tak pozdě píše...? No nic necháte to být. Není to Váš telefon, některý z jeho kámošů někde popíjí a píše mu. Druhá SMS. Zdá se, že je to hodně otravnej kamarád. Možná byste měla vstát a vypnout mu vyzvánění.

Telefon. Zvoní. Dlouho. Zvednout, nezvednout. Když volá někdo takhle v jednu ráno, možná je to důležitý. Jejich dům shořel, rodina zemřela při atomovým výbuchu, psovi upadly nohy... Pořád zvoní. Jo, zvednout. Právě, když vezmete telefon do ruky, volající zavěsí. Na displeji, jen pochytíte jeho jméno, tedy její - Vera.

Vera, kamarádka z gymplu, o které Vám vyprávěl, jasně, na tu si vzpomínáte... A pak se to stane. Jak jste chtěla zvednout telefon, zmáčkla jste tlačítko a... Musíte tu SMSku zavřít, přece nebudete číst jeho...

První slovo té SMSky j

Vlastně o nic nešlo. Vysvětlilo se to. Ona je "čertsvě po rozchodu a problémy doma a tak. On jí uklidňoval a pak se to nějak zvrhlo a tak". Dívá se na Vás psím pohledem a vy vidíte, jak ho to bolí. On se vážně bojí, že se sbalíte a půjdete o dům dál... Asi to zní zrovna v téhle situaci trochu uhozeně, ale není to romantický...? Ten jeho výraz, ta vyznání, němé prosby. Je mi ho skoro líto, když ho vidím, jak se stydí a je mu trapně.

On mě má vážně rád. Strašně moc. Jsem šťastná žena. I když je zvláštní ujistit se v tom právě takhle.

Usmíření. A přesto... Hlodá to. On jí totiž psal to, co mě nikdy ne. Nejen, že mi to nikdy nenapsal, on mi to ani nikdy neřekl. A já bych to tolik chtěla slyšet, jenže... Je milý, hezký, inteligentní, gentleman, skvěle tančí a úžasně líbá, ale co se postelových věcí týče... Ne že by nebyl dobrý, jen... Takový zvláštní pocit napětí, ne uvolnění, žádné odsunuté zábrany, vyslovená přání... A já jen hádám. Líbí, nelíbí? Chce, nechce? A jí to napsal. Jí ano.

Nikdy jsem neměla problém o takových věcech s partnerem mluvit a najednou se mi to zdá těžší něž zdolat Everest. Problém není v tom, že já bych nemluvila. Problém je v tom, že vím, že pokud o tom začnu, bude to monolog. On tu hranici intimity nepřekoná. Nahlas to nevysloví. A tak jen dál budu zkoušet a sledovat. Odhadovat, co se líbilo, co ne a kam až mám zajít.

Ach jo, jak jen na něj...?